Telepatie I / 2019

Pod trochu neprůbojným, neoslňujícím, ale současně nikterak rušivým názvem Telepatie se skrývá „hudební magazín z podsvětí“, čili jakási vyšší forma undergroundové tiskoviny, v rámci zvyklostí poslední dekády jdoucí v linii Hluboké orby, Kazimíru či Trhaviny. Ačkoli „existence telepatie není prokázána“, nyní už je fyzicky doložena s naprostou určitostí.

Můžou za to především Petr Moletz a Honza Filip, známí to lídři webové Fobie, ale také Petr Kolář, František Březina, Milan Snopek a pár dalších. Dva dlouhé úvodníky hlavních tvůrců a šest kratších od těch ostatních navozuje působivou atmosféru „bourání žánrových mantinelů“, která je samotným obsahem naplněna jako málokde jinde. Hardcore punk, noise rock, tvrdý metal či menší průsaky do jiných sfér, to vše pohromadě funguje velmi pozoruhodně.

Vrcholným materiálem prvního čísla budiž prohlášeny Ženy v tuzemském hardcore. Přestože nejde o žádné kdovíjak originální téma, neboť cosi takového se už kdysi kdesi objevilo, děje se tak dosud nejpečlivějším způsobem a v nejširším měřítku. Některé oslovené sice vůbec nereagovaly, přesto se zde sešlo 15 hudebně ostrých dam, jimž jsou v 15 výživných rozhovorech kladeny částečně totožné a částečně odlišné otázky, na rozsáhlé ploše 18 stran rozvedené do někdy stručnějších, ovšem častěji obsáhlejších odpovědí, jež lze označit jako povinnou četbu.

„Leč co by to byl za zin, kdyby v něm nebyl Banán, proto tradiční nepsaný mluvčí hardcore subkultury nechybí ani zde, tentokrát coby průvodce vlastními vinyly.“

Vydatnou nálož rozmáchlých rozhovorů startuje Žrout z kapel Lahar, Radiolokátor a mnoha dalších, čímž současně nasazuje laťku do úrovně, kterou atakují i mnozí další. Protože ostatní média nejsou konkurenti, nýbrž kolegové, je vyzpovídán Buky z webzinu Periferia. Záhoř z kapely Lyssa a labelu Silver Rocket prokazuje neskutečný přehled o počtech jimi prodaných kusů. Leč co by to byl za zin, kdyby v něm nebyl Banán, řekl si možná někdo, proto tradiční nepsaný mluvčí hardcore subkultury nechybí ani zde, tentokrát coby průvodce vlastními vinyly. Široširý svět pak zastupují novozélandští Stälker, američtí Subrosa a Nekrofilth a německá Ultha.

Kde redaktoruje pan Moletz, nemůžou chybět ani Olaf Olafsonn And The Big Bad Trip, byť zde je vyzpovídal někdo jiný a navrch přihodil obsáhlou recenzi, čili něco, co tento zin jinak pomíjí. Spíše do metalového či grindového žánru pak míří „infantilní neonarcis“ Ossie, který vysvětluje všechna svá jména, tramvajové logo nebo fekální plakáty. Přiléhavě smutečně zčernala všemi členy poctivě provedená zpověď See You In Hell, kde se nelze vyhnout úvahám typu „co by tomu řekl Filip“, ani jemu věnovanému R.I.P., jakých už bylo mnoho, leč není divu. A rovnou lze doplnit další otázku, co by právě onen Filip, kdyby mohl, řekl tomuto novému fanzinu.

Pro změnu jiný Filip, takto zván příjmením, v duchu vlastních zvyklostí z Pařátu sepsal podrobnou historii Gride, k níž pánové přidávají své nejsilnější okamžiky. Aby takových bylo zvěstováno ještě vícero, každý správný zin musí obsahovat tour report, kteroužto povinnost zde naplňují Decultivate a izraelští Östra Torn, jejichž šestero zastávek doplňuje šestero ponaučení. Zcela mimo hudební svět pak míří 14 stran Kolářova cestopisu z Keni a Tanzanie, kde v několika Safari pod Kilimandžárem bylo zvěčněno něco málo hrochů, slonů, tygrů, zeber či žiraf.

„Plátek se částečně pohybuje v subkulturním prostředí, které bývá ortodoxní a nepromíjí odchylky mimo ideologicky vymezené mantinely.“

Tak trochu netradičně působí článek o obrazu použitém na starším albu Martyrium Christi i mnoha dalších skupin, zatímco grafika přímo samotného fanzinu někomu může připadat poněkud uhlazená a spořádaná. Což je jistě respektu hodný záměr, díky jemuž však celek nedosahuje působivosti třeba takové Hluboké orby z poslední více než dekády její existence.

Prvních 300 kusů bylo rychle pryč, přidaných 200 je skoro také a další dotisk už údajně nebude. Zin tak hned napoprvé prokázal, že se svým modelem může uspět, přesto se pojí s jedním ale. Plátek se totiž částečně pohybuje v subkulturním prostředí, které bývá ortodoxní a nepromíjí odchylky mimo ideologicky vymezené mantinely. Až ti největší hardcore radikálové zjistí, že někteří redaktoři zinu se neštítí poslechu a velebení Inferna, v rámci své umanutosti můžou tento zin odmítat a zájem o něj může polevit, což by však při jeho výrazné kvalitě byla škoda.

Druhé číslo se již připravuje a jistě opět vzbudí zaslouženou pozornost.

Autor je dosluhující pisálek na konci sil.