Přípravka: Hey Colossus – Four Bibles

Ve změti nové hudby je stále těžší se orientovat, zajímavých desek vychází tolik, že se opravdu soustředěný poslech stává stále větším luxusem. Přípravka by ráda byla kompasem, který v čase před jejich vydáním ukáže na alba, která za pozornost rozhodně stojí. Několik otázek a vystupňovaná očekávání.
O britských Hey Colossus se v našich krajích ví méně, než by si tak jedinečná kapela zasloužila. Nejbližší je jim zpocený kytarový virvál, ale umí se i rozněžnit. Jsou nepředvídatelní, ale nikoliv obtěžkaní nuceným experimentováním. Všechny jejich desky jsou nakažlivě vášnivé, tu aktuální nevyjímaje.

Pokud by Hey Colossus měli hvězdu na rockovém chodníku slávy, byla by zářivá, ale taky pochcaná. Krátký rozhovor jako vstupní brána do jejich dvanáctého (!) alba. Odpovídali bubeník Rhys Llewellyn a zpěvák Paul Sykes.

Snažíte se na Four Bibles nastolit nějakou konkrétní náladu? A je ta nálada odlišná od dřívějších alb?
Rhys: Na začátku byl dost odlišný vibe, který přišel do zkušebny spolu s novým kytaristou Leonem. Během vzniku toho alba navíc několik z nás pocházelo různými osobními sračkami, což do skládání přineslo jednak určitou tenzi, ale taky jistou dávku eskapismu. Ale co já mám co kecat – jsem jenom bubeník a mlátím do věcí, ať se děje co se děje.

Paul: Pokud jde o texty, měla na ně vliv krátká nemoc mého otce, který následně zemřel. V té době už jsme měli nahráno docela dost instrumentálních věcí, do kterých jsem u sebe doma dodělával texty a vokální linky. V té době jsem moc nevycházel… ve třech textech jsem se točil kolem slova „hrob“ a vůbec celkové mizérie. Nakonec jsem většinu z toho vyhodil a začal znova, nadějněji. A výsledek je někde mezi.

Co je pro vás otravnější – samotný brexit anebo skutečnost, že se vás na něj novináři ptají?
Rhys: Brexit může jít do prdele. Zkurvení konzervativci, parodie na politiky, vyjma elit z nich mají lidi totální hovno. Vyjádřil jsem se jasně? A na brexit se nás naštěstí nikdo neptá.

Paul: ERG (vlivný think thank, pozn. ed.) nebude spokojený, dokud nebudeme rýt držkou v zemi. A protože jsou nehlasitější a dokážou řvát tak, že mají ze všech nejrudější ksichty, musíme je poslouchat.

„Asi jsme strašliví zmrdi, se kterýma nejde vydržet.“

Když použijeme frázi Marie Kondo – které z vašich alb ve vás zažehává největší radost? A která písnička?
Rhys: Marie Kondo… jsem si ji musel vygooglovat! Radost ve mně zažehává každá naše deska, všechny jsme je dělali rádi. Ale osobně se vždycky usmívám, když ve skladbě Back into the Room z alba Guillotine začne swingovat saxofon Nika Turnera.

Paul: Abych tohle posoudil, musel bych se znovu zaposlouchat do starých desek. A já se k jednou zažehnutému ohňostroji znovu nevracím, mohlo by z toho být mrzení.

Na desce jste spolupracovali s Danielem O'Sullivanem. Jaká byla jeho role?
Rhys: Ve skladbě It's a Low hraje na tunu různých nástrojů. Je to Paulův starý známý, takže se to jednoduše sešlo.

Paul: No jasně, Daniela známe dobrých dvacet let. A vždycky jsem s ním chtěl něco vymyslet, ale muselo to být nenucené. Tahle písnička mi pro něj přišla ideální, a tak jsem mu napsal a strávili jsme společný den, kdy jsme na ní dělali. Je to přirozený, intuitivní hudebník a hráč, nepotřeboval nijak vést.

V čem vidíte výhody vaší stále se proměňující sestavy?
Rhys: Výhody jsou většinou přebity nevýhodami. Díky novým lidem je tahle kapela zajímavá a svěží, ale když si s někým akorát sedneš a on záhy odejde, to je osina v prdeli. Lidi prostě odcházejí, nic s tím nenaděláme. Asi jsme strašliví zmrdi, se kterýma nejde vydržet.

Co Hey Colossus a koncept rockové hvězdy?
Rhys: Ten je nám naprosto cizí.

Paul: Nenapadá mě nic více odpudivého než představa, že svět potřebuje dalšího bílého muže ve středních letech, který si myslí, že je střed světa!

Za zprostředkování rozhovoru děkujeme Federicu Zanattovi

12. 05. 2019 | Viktor Palák