Povodí Ohře - s/t

Povodí Ohře tvoří muzikanti z bývalých či stále ještě současných kapel jako Climatizado, Esgmeq, Skupina Štěstí, Esazlesa či Esoasisi, což jsou seskupení neznámá masám, ale naštěstí většinou dobře známá v jejich sféře. Pánové z Chebu místem svého výskytu vystihují linii řeky tekoucí z Bavor, jen se k nim připojil také pan Mže, ovšem i ten přitekl odtamtud.

Vstupní zvolání zvěstující jméno souboru může zavánět agrárním bigbítem, pozdější tytéž výkřiky však v opojení gradujících kytar míří přesněji. Hned úvodní a jednou z nejlepších písní Za zdí, respektive větou o tom, že „jsou staré hřbitovy, kde už se nepohřbívá“, se strhujícím způsobem daří navodit psychedelicky temnou atmosféru, v jejímž proměnlivém spektru se rovnoměrně mísí mnohé ze žánrových priorit současné progresivně intelektuální generace.

Proto nepřekvapuje, ale zároveň těší zjištění, kterak z tradičně rockových kořenů vyrůstá přímočaře countryová až westernová jízda Povodí Ohře, jinde uzemňuje hardrockově či spíše stonerrockově hutné KPP a vzápětí naprosto uchvacuje podmanivě syrové blues Propaganda, přičemž veškeré tyto vlivy se více či méně mísí na celé nahrávce. Takto zasazené do špinavého rámce noiserockové subkultury, punkového vnímání a „škváry zadřené v srdcích a dlaních“ představují někdy živelnou, jindy rozjímavější, ale nejčastěji obojetně třaskavou nálož, v jejíž ohlušující explozi zanikají drobné nedostatky a naopak převažuje pocit opravdové syrovosti.

„Drzé tvrzení, že Ostrovy jsou jen o něco lepší než stejnojmenná balada Dalibora Jandy, při vědomí úrovně jmenovaného zpěváka nepůsobí kdovíjak pochvalně…“

Částečný protiklad k rozjetějším songům tvoří nejen převážně poklidnější Ulice za Moskvou, ale z poloviny i ještě jedna položka, jež budí až nepatřičné vzpomínky. Drzé tvrzení, že Ostrovy jsou jen o něco lepší než stejnojmenná balada Dalibora Jandy, při vědomí úrovně jmenovaného zpěváka nepůsobí kdovíjak pochvalně, jenže v tomto případě děsí hlavně poznání, že autor těchto řádků onu skladbu z roku 1985 přímo pamatuje coby žhavou novinku. Ta totiž kupodivu patřila k těm dobově snesitelným a možná by obstála i v předělané podobě, leč pánové od západoseverní říční tepny pod totožným názvem ztvárnili zcela odlišný převzatý text a vlastní kompozici, jejímiž oběma částmi skvěle zhmotnili výrazový kontrast mezi poklidností a drásavostí.

Sisi zdánlivě nepatří k nejlepším zpěvákům, což však v takto laděné muzice až tolik nevadí, zvláště když jeho hlasové rezervy vyvažuje v jednom z textů zmíněné „temné charisma“. Právě pro slovní náplň, ať už zcela vlastní či čerpající z fragmentů básní i jiných zdrojů, platí něco podobného. Místy obtížně pochopitelné a jinde inspirativní myšlenky zůstávají v závětří přece jen zajímavější hudební složky, jenže současně přiléhavě dokreslují převažující potemnělé ladění, kde i přízemněji působící výrony typu „když seš blbej, tak seš blbej“ disponují řádnou pádností.

Přestože nahrávka sklízí i některé skeptičtější názory, především v patřičně vstřícně naladěné sféře pražských médií se dočkala natolik vysokého uznání, že logicky sbírá i nějaká ta ocenění či alespoň nominace. Aniž by na tom měla jakoukoli zásluhu správa vodních toků, album zprvu ovládlo jistou redakční anketu, pak jednu z cen, na jinou bylo alespoň nominováno, na další dokonce dvakrát a na tu poslední, ač to zatím nevešlo ve známost, teprve bude. Už jen tato všeliká přízeň napovídá tomu, že si jej rozhodně pořiďte a „je jedno, že to stojí peníze a duši“.

Autor je dosluhující pisálek v posledním tažení.