Jičínfest

Pravda, člověk se po amfiteátru trochu víc nachodí, než se dostane z jedné strany na druhou. To je však vyváženo možností v klidu a bez zbytečného řvaní pokonverzovat, pokud vás zrovna před pódiem nic nedrží. Navíc Jičínfest disponoval také menší béčkovou scénou, která sice nabízela slušný poslech opravdu jen v prostorách předpódiových, zato zmizely prodlevy mezi jednotlivými vystoupeními. Akce se také navíc stylizuje do formy soutěže vystupujících kapel, čímž přesahuje tradiční formu festivalu. K nevelké radosti pořadatelů a bezpochyby i účinkujících byla letošní idylka trochu nabourána častými výpadky proudu, což nejvíce odskákali nesoutěžní hosté.

Coffee2Go si tak trochu sami podrazili nohy docela chladným projevem. Těžko říct, jestli kapela vůbec chtěla na festivalu vystupovat, každopádně o nadšení z její strany nemohla být řeč. Před hlavní scénou, na níž se Coffee2Go prezentovali rockem á la Red Hot Chili Peppers, sice ještě pršelo, ovšem i tak se tvořily hloučky přihlížejících a alespoň pro ně to mohla kapela víc rozbalit.

Po celou dobu vystoupení Drzého čerta jsem váhal, jak moc to kapela myslí vážně, a do jaké míry si uvědomuje bizarnost svého počínání. Seriózně znějící heavy metal s thrashovou ostrostí v kombinaci se satanskou či, řekněme, pekelnou patetičností takového kalibru, jakou ve své době neztělesňovali snad ani čeští průkopníci Root či Törr, to vše podtrženo zpěvákovou téměř fascinující teatrálností vyhnanou ad absurdum. U různých démonických hlášek typu „máte taky smlouvu s peklem?“ by se bezpochyby pousmál i Big Boss. Satanovo sémě se muselo rozprsknout opravdu hodně daleko, pokud zvládlo vyklíčit i ve zkušebně tohoto tělesa.

Áčkovou scénu si pro letošek podmanila také novojíčínská kapela Bastardo Dentro rekrutující se z melodických crossoveristů el J.O.C.. Bezelstný rock plný chytlavých melodií a neztrácející dravost ani v těch nejniternějších momentech, vyhýbající se zato zbytečným podbízivým fintám, které nemají zapotřebí. I přes specificky probarvený zpěvaččin hlas, svádějící k různým pěveckým paralelám, působila kapela osobitým a hlavně uvolněným dojmem. Skrze vystoupení Below the Mark hozených lehce do punku proudila syrová energie, až nešlo nevzpomenout na mladicky ujeté rebely Sex Pistols nebo americké glamaře Twisted Sister. Spousta přihlížejících se také jejich energii neubránila a rozpohybovala se...

Nasazení Porta Inferi, uvědomujících si sílu domácí podpory, bylo už od počátku velice hecující. Jejich pódiová rafinovanost zahrnující ohňové kulisy dodala vystoupení na záživnosti a tak trochu pozdvihla jinak sterilní dojem z hudby. Každopádně Porta Inferi dokázali solidně zaplnit prostor před pódiem, což se povedlo už jen nadcházejícím Dark Gamballe. Ve finále si tato kapela sáhla na vítězství a na vysněné cestě do popředí tuzemského metalu tak učinila další z řady mezikroků.

„Trochu překvapivě jsem nikde nezaznamenal místo pro stanování, což vzbuzuje domněnku, že organizátoři tak nějak počítají pouze s návštěvníky z blízkého okolí.“

„Ahoj přátelé, my jsme Dark Gamballe…“ Obligátní úvod vyškovských hostů v podobě skladby „Čistý“ rozjel set, na nějž kapela nejspíš dlouho nezapomene. Pakliže si do té doby elektrické jističe s účinkujícími sem tam lehce zalaškovaly, hostům už připravily opravdu horké chvilky, když se jejich vystoupení několikrát ponořilo do tmy a ticha. Leckdo by pak mohl namítnout, od čeho se taky jmenují Dark… Každopádně svůj novojičínský osud pojali s velkým klidem, v temných momentech spokojeně pokuřovali doutníky, jako showman se zcela mimořádně projevil také bubeník Gothyš, který, vědom si své elektrizující nezávislosti, využil situace, začal obšťastňovat návštěvníky různými eskamotérskými kousky na bicí a snažil se je držet ve varu. Klaním se k zemi, svůj klobouk smekám, Dark Gamballe se ukázali jako velcí lidé a opravdu ryzí hudebníci. Tam, kde by jiní s kyselými obličeji utíkali pryč, oni s úsměvem drželi zdařile nastartovanou atmosféru. Pro mě vítězové festivalu.

Ano, i dnes se ještě najdou zarytí následovníci britských Iron Maiden. Během vystoupení Aperion byl odkaz této legendy cítit z každé noty, což samo o sobě nebylo na závadu, ovšem energie vystoupení se trochu ztrácela v místy samoúčelných táhlých sólech a vyhrávkách. To instrumentální Slow Tension představují na české scéně opravdu mimořádné uskupení a byl jsem tuze rád, že jsem si je mohl zrovna v Novém Jičíně poslechnout. Otevřenost amfiteátru jako by dávala rozmach hudbě, která i přes technické potíže působila po celou dobu organicky a kompaktně. Chytlavé momenty evokující místy takové Liquid Tension Experiment, na druhou stranu kompozice lákající decentní křehkostí i postupnou gradací. To vše za podpory výrazné světelné scény ve výsledku dodávalo jejich vystoupení až magický punc. Škoda snad jen pozdní hodiny, kdy už smysly přece jen nebyly z nejbystřejších (i po trojité dávce Kofoly). Přesto obohacující zážitek.

Nepříliš snadno definovatelní Wooden Sleeping Bag působili po Slow Tension jako malé noční rozčarování. Žoviální alternativní rock v podání obstojných muzikantů, nezapírající v sobě spontánnost a živelnost. Zdrcující nástup Be Fading Fast byl až překvapující. Vysoce sehraná parta svým počínáním nekompromisně burcovala všechny deathové srdcaře, až se z toho zapotila i dozorující ochranka.

Stejně jako úvodní Blood Manacle, i vystoupení závěrečného Moravského Anděla bylo obětováno přesunu, tentokrát nazpátek. Trochu překvapivě jsem nikde nezaznamenal místo pro stanování, což vzbuzuje domněnku, že organizátoři tak nějak počítají pouze s návštěvníky z blízkého okolí. Každopádně se Amfiteátr ukázal být hodně důvtipným a lákavým místem pro konání podobných akcí. Pro příští ročník už tedy zbývá jen pořídit pro všechny případy dieselové záložní generátory.