Drom – Tady bůh není!

Liberečtí Drom opět po letech atakují vrcholy zdejší tvrdé scény. Zatímco úvodní Kálo Čiriklóro v rámci alba představuje spíše jen takové navnazující intro, počínaje skladbou Do hadrů odění se již rozjíždí tolik očekávaná směs tvrdých kytar, akustických pasáží a vypjatého zpěvu. Soustředěně kladené tóny se v přesně dávkovaných poměrech ostřejších i jemnějších odstínů spojují do převážně pomalejších motivů a delších kompozic, z nichž pánové pomocí syrových zvuků či složitých rytmů důkladně ždímají co nejvíce atmosférické hustoty i vůči ní kontrastní odlehčenosti. Je úplně jedno, zda se to postaru nazve emo corem, nověji postmetalem nebo nějak jinak, podstatněji se jeví to, že oproti mnoha podobně znějícím kapelám to má větší šmrnc.

Název skladby Do lesů! na první pohled vypadá jako povzbuzující výkřik lesních blackmetalistů Trollech, ale ve skutečnosti jde o bobtnající útvar, skrze promluvu o chiméře boží existence plynule přerůstající v neméně působivé Ostny v dlani. Závěrečné titulní rozuzlení Tady bůh není! tvoří skoro až hitově laděný kousek, jehož ústřední slogan jako snad jediný motiv alba má šanci výrazně uvíznout v hlavě. Tato hudba ale přece jen není od toho, aby si ji člověk notoval celé dny, ale aby ji vydatně vstřebával a užíval si ji přímo v okamžiku poslechu.

„Vědomí faktu, že formace má co říci, dokáže zvolit nosné téma a na něm postavit nejen hudební, ale také myšlenkovou celistvost desky, přispívá k její kvalitě.“

Zatímco kompaktní verze je spíše jen lepší pošetkou, prvořadě vydaný vinylový komplet disponuje velkým šestnáctistránkovým bookletem, jehož podrobnější studium dodává nahrávce další rozměr. Jestliže minule bylo připomenuto bezmála sto let staré povstání ukrajinských rolníků, tentokráte se posouváme o dvě desítky let později a zjevují se Romové trpící v nacistických táborech smrti. Právě vědomí faktu, že formace má co říci, dokáže zvolit nosné téma a na něm postavit nejen hudební, ale také myšlenkovou celistvost desky, přispívá k její kvalitě.

Nenabízí sice víceméně nic nového, ale převážně jen to, co v rámci příslušné scény bylo vynalezeno již před drahnými lety, jenže činí tak ve výrazně nadprůměrné či téměř vrcholné podobě. Navíc pak ve znění, které v rámci světa tvrdých kytar dokáže zjevně oslovit obě nejvýraznější subkultury, tedy jak tu hardcorepunkovou, z níž soubor ideově vzešel, tak rovněž tu metalovou, kterou zaujal trochu později. Zdá se, že skvělou pozici má v obou těchto sférách.