Brutal Assault 2018: sobota

„Lidi, děsíte mě k smrti, ale jsem rád, že se vám to líbí,“ zažertoval si „aussie“ Plini a zhudebnil brutal milkshake. Zaimprovizovali si s ním svěží vánek točící se v příkopě i ten nejpoklidnější circle pit, který dirigoval plyšový lenochod. Výsledkem bylo „djazzových“ pětatřicet minut, osvěžujících jako naplno puštěný hasičský deflektor (rozuměj, vodní štít).

Dlouhou chvíli o čtyřhodinovém prostoji mezi Plini a Rolo Tomassi jsem si krátil starým švédským chřestěním a Hirax. Napřesrok mi vjemy ze setu Unleashed určitě splynou s těmi dřívějšími, ale možná si vzpomenu, že to byla fajn veselka. Apely na rodinnou pospolitost jsem u Hirax pouštěl jedním uchem tam a druhým ven jako o kterémkoliv nedělním obědě a za to se dočkal opulentních hodů. Zpěvák Katon W. de Pena byl nejen vzadu na Metalgate Stage a okolí ten největší thrashmetalový maniak ze všech!

Cestou na Rolo Tomassi jsem minul ring Vegan Fighterů, ve kterém zápasnice skopala do kuličky o dvě hlavy vyššího soupeře. Říkal jsem si, že před nejvzdálenějším pódiem asi dostanu stejný výprask a zpočátku to tak i vypadalo. Vokalistka Eva Spence skvěle předváděla projevy Tourretova syndromu a zbytek ansámblu taky těkal mezi screamem, posthardcorem, mathcorem a obyč popem. Teoreticky bychom s Jayem měli chrochtat blahem, jenže nic takového. U živelné fúze Londýna a Japonska mě iritoval nevyužitý obrovský potenciál.

„Místo hardcoru, noisu, stoneru, grunge si dosaďte bestialitu, kravál, stíhu a šílenství.“

Až na tři vševidoucí Sauronova Očka a jedovatý kouř vlastně ani koncert Celeste neměl proti desce žádnou přidanou hodnotu, ale úplně to stačilo. Vojska Mordoru svým Pánům poslušně zobala z ruky a v odmlkách propukala v bouřlivý jásot. Nechápavě jsem zíral jen na těch několik tokajících párů. Hlavně proto, že jsem přišel z brazilského slasheru Amor Só de Mãe o okultně-patologickém vztahu matky se synem.

Divně mi bylo i z Daniela Gildenlöwa v poslední gopnické módě imitujícího stand-upy Miky Åkerfeldta. Právě pro tu snahu za každou cenu vyčnívat je ze tří prominentních progových snobů (Åkerfeldt-Gildenlöw-Wilson) Gildenlöw můj třetí nejoblíbenější. Jinak proti setu Pain of Salvation nemůžu říct ani popel. Byl kultivovaný, příjemný a inteligentní, třebaže ze sebe občas dělal něco, co ve skutečnosti není.

Uvěřitelnosti jsem si užil dosyta hned vzápětí. Sophiinu volbu, jestli Dodecahedron nebo Unsane, rozhodla o patnáct minut delší zvukovka prvních jmenovaných. Radši jsem tedy upaloval před Metalgate Stage, abych z Unsane vůbec něco měl. A bylo o co se bát. Místo hardcoru, noisu, stoneru, grunge si dosaďte bestialitu, kravál, stíhu a šílenství. Tak zkázonosný akustický tlak bych čekal spíš z týlu z dělostřeleckých kasemat. K tomu si připočtěte hrstku naprostých fanatiků, kteří vědí, proč jsou tady, a dostanete velkýho fakáče pro Glenna Danziga, pro kterého je bedňák míň než člověk. Aspoň pro mě to byl vrchol sobotního programu. Na Perturbator, Aura Noir, Esoteric a Wiegedood už jsem se mi v neděli nad ránem nedostávalo sil. Jenže co jiného čekat od festivalu extrémní muziky než extrémní nároky. Tentokrát mě porazil na hlavu, ale napřesrok si to rozdáme znovu. Zase budeme do příkopu lozit hodně brzo a odcházet ještě později, prodírat se davem, v němž budou staří přátelé mizet na nepravděpodobných místech a v nečekaných situacích a stejně tak se zjevovat. Protože jestli něco přetrvalo z dávných undergroundových ideálů, na kterých kdysi Brutal stavěl, pak vědomí, že tento festival je pořád svět sám pro sebe i alegorie života takového, jaký je.

fotografie titulka: Jakub Jaňura (Full Moon Zine)